Na kraji vesnice se nachází sanatorium, kam svážejí s okolních větších měst blázny a těžce duševně nemocné, u nichž nepředpokládají, že by se mohli uzdravit a být puštěni na svobodu - kvůli tomu, že se pod vesnicí nachází krysí svatině, kterou předtím užíval bůhvíkdo, neboť krysy málokdy něco staví, je toto místo nechvalně známé a místní léčení jsou opravdu na poslední cestě do duševních pekel - i personál podle toho vypadá (možné ohnisko rozporu uvnitř světlé).

Malíř, umělec propadlý svému umění - je přivezen do sanatoria, krátce po tom utíká a skrývá se ve stokách; přemýšlí jestli mu nebylo líp za zdmi sanatoria, občas se odváží do hospody a začínají ho sužovat jeho osobní démoni - brání se jim neustálým malováním; působí stále vyšinutěji, je po něm jakési pátrání - pak na něj narazí krysy, resp. on narazí na chaotit, který zná ze svých let studentských mejdanů a experimentů a poté narazí na krysy - zaujme šedého věštce (jsou krysy na téhle úrovni schopni s lidmi komunikovat? - proč ne, ti nižší tvorové k němu budou cítit přirozenou úctu a jistou s přízněnost s ním, ti vyšší chaotit, neškodnost a také jistou bohu-libost) a tento šedý věštec se jej rozhodne použít jako médium - umělec už je na pokraji propasti duševního vyšinutí, jde do toho, neustále maluje, bere chaotit, uniká jak se dá - už ani nevylézá ze stok a plně se ponoří do čar, barev a symbolů - skrze umění a cit (a duševní nemoc) pronikne do toho, co je nejvyšší moudrostí šedých věstců - už je ale úplně mimo, plně nadšen pro věc, ve které vidí uskutečnění svého opus magnum - své vrcholné umělecké dílo. Rituál provedou s velkým úspěchem, umělec přitom zemře (nějakou krutou a nehezkou smrtí) - krysy, které předtím nesouhlasili s pošpiněním svatosti ritualu (nebo podobně) lidskou hovny naditou jitrnicí využijí slabosti šedého věstce a naplno projeví své plány - trhnou se. V tom kmeny chaosu tušící ve vzduchu boj - krveprolití a ukojení choutek krvavých bohů může začít.

Nahoře se objeví krysky, obyvatelé zneklidní - obrátí svůj hněv proti malomocným, šílencům, ubožákům, chromým... v sanatoriu, které vypálí - to jim samozřejmě nepomůže, naopak to způsobí rozkol uvnitř města. Vůbec se zdá, že místní lidé budou spíše jednat na vlastní pěst (nějaká ta výprava třeba) - až po příjezdu vojsk pod profesionálním vedením se strhne krátká šarvátka a vítězná strana sjednotí v nejakutnější chvíli obránce. 

Scéna ve svatyni, která nahání hrůzu i krysám - stavba pocházející z času pravděpodobně mnohem dávnějšího, než první krysa vzala do úst chaotit a v očkách ji zajiskřilo vědomí. Zbraň rohaté krysy - co by to mělo jít? každopádně ti, kteří se jí rozhodnou vyzvednout se zde setkají s něčím, co dalece přesahuje jejich pozemskou nicnost - je jisté, že se všichni zblázní, jejich vědomí to neunese; zbraň ale vynesou (těžko říct jak, zda třeba jeden jí pozabíjí své druhy a pak rozhodnut pokračovat vrátí se mezi lidi, kteří ho ale, příliš slabého, odvlekou a zbraň - s otázkami a rozpačití - dají třeba momentálně mocensky nadřízeným; a nebo pod., nemusí se ani zabíjet - šílenství v očích a gestech je dostatečně odstrašující).

Soukolí událostí zavdalo tomu, že v ten čas se vydali na cestu také velitelé z Říše. Snad již delší dobu cosi tušili, snad se k tomu přidal nějaký hlas z raadnice města, které bylo v jistých kruzích nechavlně známé častými výskyty nejrůznější protiříšské havěti - a to né, to je proti víře. Tak tedy vyjeli, neboť válka je stimulem ekonomiky a doma už je to stejně sralo. Napjali vlajky a ověnčili se barvama a knírama, ale neměli žádný znamení, který by je vedly - jeli podle map a různě plánovali a tak město, jehož jméno ostatně často slýchali, ale s ničím si je nespojovali, našli až s několika denním zpožděním za svými předpoklady. |Na pláních|, které ho obklopovali se mohli střetnout z kmeny chaosu a bojovat za čest a slávu atd.

--

Tlumené zvuky hospody v nočním tichu. Slabé světlo rámuje dveře a okna, nad městem obrovská zářivá kopule hvězd. Na okamžik se vyvalí chuchvalec hlasů - pak znovu prásknutí dveří. Jó vole máňa, uchechtne se a rozepíná poklopec; mírně se pohupuje v bocích a přerušovaně píská, zurčení moči. Do piči, zařve překvapivě vysokým hlasem, v trávě dusot nějakého zvířete. Kurvy vole ňáký ježci; mručí, vrací se a ve světle si prohlíží pytlovité kalhoty; sem se ještě pochcal tyvole, odplivne si a vejde do hospody. Na okamžik se vyvalí chuchvalec hlasů - pak znovu prásknutí dveří.

V hospodě mumraj. Bledá hostinská třesoucí se v podepření statného plešatce, kolem stolů ticho napjaté. Cosi v kuchyni snad, slova jsou rozdrolená, hostinská popadá dech. V kuchyni krysa ale ňáká divná - si nikdy neviděla myš huso - řikam že divná - odsekne a vrací se jí barva. U stolu hrozen zarostlých hlav, do každé už se tlačí vzpomínka, obraz, vyprávěnka kdy něco podobného viděla skrz své lidské, bojácné oči. Sedne na místo a chce si ještě rýpnout - tý vole - praví. Zelený malý vočka svítivý a takhle velká se koukej - šermuje ve vzduchu. Atmosféra je hutná, předzvěsti a temná tušení se kupí a shromažďují. Ta pošlá kráva to nebylo jen tak - mý prase kurva bylo nazelenalý takový neměli sme to žrát. Divný - plešatec točí piva - divný věci se dějou a neni to poprvně to víme. Vypije pivo a napjatě čeká co dál. Snad tam venku jak byl chcát... To sou nějaký šílený energie - dělaj si tady z nás skládku. Vrací se zažitá představa, že zřídlem všeho zla je ústav pro choré a choromyslné za městem. Jo vole kdo ví co tam dělaj - tam pitvaj něco zkoumaj jak - ne to je jako když ti vyraší plíseň nebo shnilý něco ti votráví dobytek - tam je to zatuchlý kdo ví koho tam vozej.

Za městem, které ještě nedávno bylo vesnicí, je na základech staré tvrze zbudováno sanatorium. Ráno sem přivezli nějakého pomatence  - našli ho ožralého ve sklepě měšťanského domu, byl zmazaný od barev a městská stráž ho identifikovala jako bývalého malíře, který se střechou nad hlavou ztratil také schopnost racionálně uvažovat. Vzhledem k hrozícím byrokratickým průtahům se rozhodli pro nejzazší řešení a během několika hodin byl umístěn do sanatorního pokoje, kde celý den spal.

Probudil ho chlad. V hlavě měl černo, ale v koutcích cítil barvy - nějaká myšlenka mu svírala mysl úzkostí nevysloveného. Otevřel oči - nad ním kameny, jitřní světlo chladné, modré se schlíplou žlutí. Musim pryč. Vztyčil se na lůžku z upěchovaného sena a rozkašlal se. Svět se mu ve svých mdlých odstínech na okamžik před očima promísil. Pryč. Vracely se mu vzpomínky, které prožil někdo druhý: víno byl někde schoulenej svý štětce v dosahu ruky - pak kočár, v šeru proti němu někdo seděl bez hnutí a bez hlesu nějaký lesy a vítr nekonečně studenej bezbarvej vítr kterej ho hrbil a svazoval údery biče práskaj obličeje dávný barvy co vídal dřív v zrcadlech a ve tmě a různý masky který si nasazovali lidi někdy úplně neznámý zírali na něj sápali se - zas ten kočár dovezli ho sem dovlekli nebylo to dobrý spojovaly se v něm vzpomínky který nebyly jeho snad to bylo vážný - musim pryč řek to nahlas - viděl ven z okna že neni vysoko byl tam orel a ten mu půjčil zrak a snese ho na křídlech bude-li to třeba a byl tam vlk kterej prosekal houští měl to už zvízírovaný od vočí který vzpomínaly za něj. Podlouhlý obličej s výrazným čelem se naklonil přes kamenný ochoz - pod ním se temnila zem a byla cítit chladem a vlhkem. Chraplavý hlas cosi šeptal a vytáhlé tělo se po korunách stromů obratně sneslo na zem, naslouchalo a pak trochu vrávoravě vykročilo do tmy směrem k obrysům města.

Od ústavu, kam jej zavřeli, bylo město sotva dva kilometry. Po cestě jen řídký les, občas opuštěná chajda. Když se rozednívalo schoval se v otevřeném sklepě nějakého domu. Našel pár kusů ovoce a tvrdý chleba nahlodaný od krys.

--

Několik desítek stanů na pláni se zakrslými dřevinami, primitivní hradby z kamení a dřeva, totemy, ohlodananý špalky, kosti a cáry s barvama. Při zemi mlha, ranní chlad. Vedle vyhaslého ohniště několik postav jako pytle poházených - zarostlý poloopy zpola zabalený do kožešin a hrubě vydělaných kůží, vše evokuje barvu rzy. V jednom ze stanů nápadně mohutné konstrukce slyšet temné mručení - náčelník Hlínomáz vymotal nohy z nějakých ležících těl, pobral kožky a vylez ze stanu. Slabé světlo ho bodalo do očí i uší a kocovina mu obracela myšlenky poruby až se jeho mysl podobala pusté zpřeházené neklidné krajině, jaká se prostírala kolem něj. Zakroutil nad tím hlavou a vrátil se do stanu aby prohráb flašky a měchy, hrnce a čutory jestli v nich nenajde ještě kapku tý vody co jim včera rozpálila hrtany. Pak šel směrem k porostu nízkých dřevin a stromků, kde měl svůj padlý kmen. Sedl si a začal srát - trochu se mu ulevilo, ale jeho vnímání světa se stále odvíjelo jen v neartikulovaném mručení a matných barvách. Zíral na jehličnatý les, který se zvedal z pusté země asi tisíc kroků od něj a táhl se pak až do země lidí, vlhké a zelené.

Najednou spatřil malý bod - snažil se zaostřit a po chvíli si všiml, že je to postava, obrysy nějak rozpitý ale blíží se. Seděl a čekal. Z tábora byly slyšet hlasy jak se i některý jiný sbírali ze země a ohledávali tělesný poškození. Náčelník cítil nějakou silnou myšlenkou - byla pořád matná ale čekal. Pak byla postava už jen na pár set metrů - náčelník se vztyčil, udeřil se do hlavy a odebral se do tábora. Zhrb. To byl ten zvuk jak když padá ze skal kamení. Zhrb, plivnul na nějakého válečníka, jehož oči měly barvu bahna a stejnou hloubku. Dlouho se tu nebyl, běhal po lesích a sledoval stopy a hlasy - nosil zprávy jinak se neukazoval. Kouknul k lesu - nahrblá postava se arytmickým houpavým krokem blížila k nim, kolem těla povlávaly cáry látek a nějaký korále, všechno zmazaný a nazelenalý jak porostlý mechem. Oheň vzplál a myšlenky očekávání se v podobě hučení, kašlání a vrčení plížily jako mlha kolem stanů. Už tu příliš dlouho zevlili a ožírali si držky, věci se musej hnout. Zhrb. Šaman přelez hradby a pevným zrakem přikoval náčelníka k zemi.

 

Tatík mi dal svrab mlčení

až sem si vydřel ty hnisy

hej držko pahejle ty slino dítěte

ale slyš taky muší roje

mi ukázaly různý cesty ale sou jednotný

cejtil sem zas krev nebyla prašná a houbovitá

ale hustá červená krev jasná

jako kukla muchomůrky s bradavkama

ty sem lízal a teď znám místa který vytejkaj...

 

Bylo to jasný. Síly je volaj.

--

Procházel stokami v matném nazelenalém světle, které jako by vycházelo ze stěn porostlých jemnou plísní. Zastavil se v nějakém výklenku - šlo tam světlo. Tohle znal, prchal, musel přežít. Snad něco hledal, to nevěděl. Šmejdil zrakem po stěnách a prstama zkoušel malovat do plísně jednoduchý čáry. Měl je mazlavý, všechno páchlo. Pak našel chaotit - měl na něj čich a jeho nohy ho k němu dovedli, ty nohy psa hledače, neúnavný chapadla rozběhlý po vrstevnicích a vzdušnejch proudech. Vnímal nějaký vzpomínky - lůžko, taky ženský tělo a on maluje vonícíma barva červený odstíny jemný vlásečnice symbolů a z něžného prstu líže prach, do jakého na akademii drtili chaotit, ten sladký cukr duševních dálek. Zatočila se mu hlava a pozvracel si nohy - byl slabej musel jít. Rukama prohmatával strop vysoko ve tmě vlhkej kámen v barvě bouřkovejch mraků a protékal stokou, občas se před ním mihly oči krys a velký těla, ocasy jak klubka hadů ale viděl horší v laboratoři akademie, vzpomínky jej navštěvovaly a zase opouštěly a všechno nazelenale světélkovalo. Měl sosák, tenkej komáří krvesaj a tím do něj proudil chaotit - už se znovu naučil brát z něj sílu.

Jeho pozornost poutal kus zdi s mapami vlhka. Několik hodin denně sem svítilo světlo a on bez hnutí seděl a sledoval jeho malování. Znal to - byla to malba co udělal - kdysi v jinym čase, zasutej vobraz hledal rozdíly nepatrný indície , ale znamením který tam byly nerozumněl - barvy se mísily nějak jinak než byl zvyklej, byl tam posun a temnější odstíny se pohybovaly se světlem který ho učilo - chápavě mlčel a občas si líznul chaotitu ale už nevzpomínal jen seděl a mlčel protože viděl. Kolem slabých nohou v cárech zřejmě několika najednou nošených kalhot šmejdí skupinka hlodavců; člověk nad nimi nehnutě sedí a zírá před sebe - nevypadá to, že by si navzájem nějak vadili.

Slyšel kroky zeshora a byl okem nad doškovejma střechama a kdyby se mohl smát tak by se smál ale spíš sebou tak poškubával - všude bahno, lidi maj pomalý pohyby malátný choděj ustrašený a pořád se ohlížej byl uchem netopýra a slyšel hmyzí šelest jejich hlasů bezbranejch proti tomu co maj za zlo. Už mu nebylo do smíchu protože zahlíd jak sou malý, to město jako lišejník na obrovskym starym dubu a lidi jen jako mravenci zmatený pobýhaj. Zalít níž a jeho sluch pronikl až do stoky, která byla starší, mnohem starší, pevná a členitá hluboká stavba, viděl tu zelenou slabou záři, která město rozežírala jako plíseň a lidem působila svrab, ale pro stěny stoky to byla malta, která je kula v jeden kus. Pak prolít nebezpečnym manévrem až dolů, proti proudu vody a zahlíd ještě větší stavby a členitější starší, zahlíd chrámy skrytý ve tmě, tichý pro který neexistuje čas. Byly tam tvorové - jeden po něm seknul drápem, mihly se zelený oči a on ztratil barvy.

--

Událost v hospodě nebyla ojedinělá - řeči o velkých krysách, opuchlých zelených obličejích vlastních dětí a uhynulém dobytku se množily. Ti, kteří byli ve městě znalejší, tušili příchod vlny, která vždy jednou za čas vychrstne z plání chaosu na lidské pokolení. 

Nikdo však nevěděl, co konkrétního dělat. Ticho ze strany radnice způsobilo, že dohady a teorie mohly najít úrodnou půdu mezi polovenkovským lidem. Ten byl však dalek toho, aby propadal skepsi: hněv nad nuzným životem, ke kterému zde byli po několik desítek let odsouzeni si žádal vybití. Rozhodli se vzít věc do vlastních rukou a zničit zřídlo zla, za které měli ústav pro choromyslné. Vyrazili s pochodněmi - několik desítek, hlavně chlapi, pár jejich žen se taky přidalo. Pro spoustu nemocných to jistě byla úleva, několik jich bylo slyšet v štiplavém rudém světle velmi dlouho a jejich řev protínal sálající ticho z děsivou intenzitou, jako by opravdu na hranici hořely nelidští tvorové. Pak se vraceli, ten vítězoslavný pochod - chtěli si vzít i nějaké hlavy, ale všechno bylo v plamenech. Dlouho už jim to leželo v žaludku, jim - normálním lidem, kteří měli duševní nemoc za vrata ďáblova a jasnější pohled a nechuť k práci za zřídlo plíživé, lepkavé moci chaosu. V hospodě se pilo a vyřvávalo, ale vystřízlivění přišlo záhy: za několik dní pověsil jeden z hospodářů na náměstí tři mrtvoly velkých krys s humanoidními tělesnými rysy - skavenů, a k dobru přihodil historku o vybrané stodole a pobité rodině. Začali tušit, že vypálili špatný rybník.

I na radnici se doneslo cosi o hlodavcích rabujících sýpky a dobytek rdousících. Běžnou praxí bylo informovat |větší město|, pod které |toto město| správně spadalo - stalo se tak, ale starosta přesto cítil stále jistou nelibost a neklid. Tihle hejskové šlechtický, přemýšlel Willhelm přecházeje po pracovně nejvýše postaveného měšťana města - tedy své. Najedou mi sem a všechno nechte na nás jo založte ruce vás nepotřebujem a pojedou, pocvičej se mečem, vypijou sudy v hospodě a jakože jó máte po problémech. Vůbec se mi to nelíbí, mám svý zkušenosti, teda svou hrdost - sme dost schopný abysme to zvládli sami: a až přijedou to bude jéj, jedete nazdařbůh páni šlechtici, sme to zažehnaly hlavy navěšený na kůlech vám to řeknou a samý krysy! Starostovi ješitnost čišela z tváře - chtěl jednat na vlastní pěst.

Lidé nebyli ve svém tušení úplně vedle - jen jim bylo dost věcí neznámých. Místo to bylo skutečně prolezlé jakousi nepřátelskou silou, ale ústav byl jen jejím výronem. Tato zvláštní aura lákala do města různé kvaziučence, alchymisty, samozvané mystiky, bohaté hledače senzací a k sobě lhostejné badatele na odvrácené straně světa. Jejich povědomí o věcech temnějších sahalo hlouběji - mnhdy až k základům prastarého sídla, odkud nyní vyrážely na světlo světa krysy, ale které dříve sloužilo jiným, zapomenutým účelům. Za dlouhých nocí si tito hektici ducha představovali, jaké úžasné stavby a zřídla moci leží pod jejich nohama aniž by si uvědomovali zlo, které v nich přebývá. Když se události daly do pohybu, vycítili šanci, jak se dostat blíž k zřídlu své touhy.

Frustrace dosahovala vrcholu - bylo jasné, že rabování sýpek je jen začátek. Ti, kteří měli ve městě zkušenost s bojem - dobrodruzi, ochránci karavan, žoldáci - buď odjeli, nebo se hotovili k obraně města. Schopní vesničané, chlapi co uměj seknout do dřeva sekerou a mlatem se ohánět, vysedávali v hospodě a předháněli se v hrdinských řečech. Mluvili se starostou a souhlasili, že si musej poradit sami - jen se pořád k ničemu neměli. Když se v hopodě objevil jeden z těch kouzelníků, kteří v nich nikdy dřív neprobouzeli přílišnou důvěru a mluvil o silách pod městem a zřídlu zla, okamžitě se toho chytli. Mluvil zmotaným jazykem a byly tam slova, který dlouho neslyšely - zbraň moci, triumf zla, pohlcení temnotou. I  přes pivní opar cítili, jak je hmatá podivný děs. Mluvil o sestupu a zpřetrhání kouzel chaosu, o hrdinný výpravě do chřtánu nejhustší tmy - a jakkoli byli všichni podělaní už jen z mrtvol odporných polo-krysích těl, v hospodě tísnivý bezmocí se jim to zdálo jasný - jdou tam, překazej rituály a oslabej ty síly, který tak nezdravě světélkujou v očkách těch pokřivenejch krys.

--

Odvažoval se každý den níž. Stoky čpěly dusným houbovitým pachem - v plísni nechával obrazy, stopy a šprušle, ve kterých se vyjevovaly síly, kterýma byly ty prastarý zdi prosáklý. Cítil silnej tah tam dolu - šel a sžíval se s krysama, občas hleděl do jejich zářivejch oček - jako by svym pohledem byly všechny spojený, jediný oko rozprostřený ve stovkách cupitajících těl. Lízal chaotit, jeho vnitřnosti se mu podvolovaly a chaotit ho měnil. Kráčel i po několik dní stále kupředu a v hlavě se mu spojovaly čáry, který nakreslil nebo už tam byly, mapy podivnejch míst, zapovězený návody - viděl je jinym zrakem, jemuž prostor nekladl překážky a každým dnem dokresloval tu malbu ve svý mysli jako tajnej klíč.

Šedej věstec byl několik dní zavřenej ve svý noře - prostorná díra, kterou mu vykopaly jeho bratři, když se za nima vrátil - už jako mládě byl jinej, zalejzal ale vždycky se nějak dokázal postarat aby přežil - možná o něj něco pečovalo a chránilo jeho slabý tělo. Pak vyšel na povrch a chaotit ho změnil docela, dostal se k nějakým knihám a učil se u čarodějů, který by nikdy nepřiznaly, že se stýkaj s krysama - v hlouby duše ale pohrdaly vším lidským, stejně jako on pohrdal tou animální pakáží, která jenom žere a množí se. Vrátil se, ale ne kvůli nim - místo, který ho zplodilo ho volalo zpátky - bylo tam něco, co měl poznat, prastará síla ho čím dál silněji vázala k sobě a z různých znamení pochopil, že to, co hledá, je ještě hlouběji než skavení nory a městské stoky. Věděl taky něco od krys, co se tam zatoulaly, ale bylo to většinou jen zmatečné pískání - něco jim tam nahánělo strach. 

Nerad o tom přemýšlel, naplňovalo ho to úzkosti - a teď potřeboval rozlet, zavěšený oko a mozek propojenej s proudama magie. Nadrolil chaotit a přejel lajnu čumákem - nebyl to už tak slastný pocit jako dřív, udržoval bdělost. Na prknech měl otevřený knihy, který kdysi přitáh zeshora, některý práchnivěly, ale byly čitelný. Cejtil kolem sebe tisíce krysích nohou, netrpělivý špinavý těla spletený v zubatym chuchvalci hladu - některý už se odvážily na povrch, kradly, trochu zabíjely a umíraly a děsily lidi, to cejtil - nebude to trvat dlouho a budou je následovat všichni, pokud by měli ještě čekat, krysy by se požraly navzájem. To šedej věštec věděl, ale byl to on, kdo masu svých příbuzných brzdil a držel dole.

Najedno ho smetla lavina - vědomí se zatmělo, ale ihned zostřilo do jasnozřivosti: viděl členitou stavbu, honosný kus neznámé geometrie zčásti utopenou v podivném, nazelenalém stínu. Měl vycvičenej cit pro barvy a cejtil ty proudy, jak se otíraj o dokonale hladký kameny s nezemským tříštěním a jiskřením - některý šly zeshora, slabší a matný záře spíš odstíny, ale nejsilnější se plazily odzdola, skrze kamenou podlahu snad ze samotného jádra země. Když trochu přivykl na podivné světlo, uvědomil si, že je místnost prázdná - tísnivě opuštěná, jako dřímající monstrum starejch legend. Všimnul si jenom stínu bytosti - měla lidský rozměry, trochu zmatnělý dálkou - čas se ztrácel ve směsi budoucího a minulého a šedej věštec tušil, že to je stín někoho, s kým se tam má setkat.

Ten rituál už znal, několikrát u něj asistoval a věděl, co a jak. Po dlouhé době vyšel mezi krysy a dával si záležet na svý důstojnosti - oděnej v těžkym hábitu a opíraje se o hůl si nechal šimrat tlapy sehnutejma krysíma čumákama a pozorně sledoval to hlodavčí pokolení, který mu bylo jen prodlouženejma chapadlama k dosažení velký síly. Věděl, že má mezi nima nepřátele - krysy se vždy navzájem nenáviděly a úkladně předháněly v boji o přežití a moc. Ale nepřišlo mu důležitý se tim zabývat - byla to tlupa slabomyslnejch chudáků. Hledal krysu dostatečně silnou, aby přežila rituál a unesla spoutaný síly, který - než jí úplně rozžvejkaj a zahoděj - z ní učiněj silnýho avatara, nositele zkázy. Tušil, kde hledat, ale už dlouho mezi nima nebyl. Vlez do nory, sehnutej koukal na chuchvalce krysích mláďat jak se potácej a cvičej v kousání a sekání drápkama - a pak ho spatřil: nestvůrně velká krysa, sehnutá a podivně nesymetrická pod vahou svalové hmoty; šedej věštec se neubránil úsměvu a když se napřímil, krysky se klopotně klidily z jeho dosahu: to byl jeho avatar - zálibně sledoval, jak se rychlejma výpadama vrhá proti kamenný stěně a tesákama z ní vyráží kusy o velikosti pěsti lidskejch mláďat.

Poprvé tam vstoupil den před rituálem. Narazily na chodby, nízké a po kraji zaoblané, připomínající spíše tunely a cesty nějakého obrovského hada. A ty je zavedly do tý jediný místnosti. Měly pochodně, ale ty věštec nepotřeboval - všechno před ním zářilo barvama, musely se sem sbíhat ze všech koutů země. Našlapoval jako ve snu a po prvním kroku si uvědomil to neuvěřitelné ticho a opuštěnost - jako by prostor vysával jakýkoli zvuk a jakoukoli vzpomínku na světlo venkovního světa. Sál ho navíc překvapil svou rozlehlostí. umocněnou hustými pruhy stínů, které byly vrhány z neznámého zdroje a zakrývaly větší část členitého stropu. Chvílemi si připadal jako v nějakém lidském chrámu, po chvíli zase jako v zatuchlé tísnivé noře svého dětství, kde se na něj ze všech stran tlačily zapáchající, lepivé výrony nějaké masy, jíž neviděl. Krysy, které ho doprovázely, šly beze slova a shrbené se bojácně rozhlížely po těch chladných prostorách. 

Nejvíc ho zaujal opracovaný kus skály uprostřed sálu - nikdy neviděl takové tvary. Trochu mu to připomínalo obrovský krystal chaotitu bez jakékoli oděrky či odštěpku. Obcházel kolem monolitu, zkoušel po něm přejíždět drápkem a ušima mu projel nepříjemný, vysoký tón, dotkl se ho i jazykem ale necítil nic než chlad dokonale rovného povrchu. Útvar měl asi dvě skavenovy výšky a na jeho vrchu byla plošina, k níž se sbíhaly zploštěné hrany. Kolem dokola se táhlo několik linií, které tvořily tu podivnou symetrii, ze které se šedému věstci točila hlava. Každá strana byla nasvícena jiným magickým proudem, paprsky energií, které věštec vnímal jakýmsi vnitřním zrakem, se lámaly a tvořily na kameni podivně pokroucené linie a shluky odstínů.

Když se dostaly ven, cítily obrovskou úlevu. Na krysách byla vidět poplašenost a strach, ale šedý věštec byl veden neoblomnou silou myšlenky a ihned se začal hotovit k rituálu - představoval si sám sebe na vrcholu toho monolitu, tělo naplněný opojnou mocí magie s myslí jasnou a zřivou. Pomlaskával a laskal si tu představu, když v tom byl svědkem podivného výjevu: širokým, hrubě vyraženým tunelem se táhl čpavý pach - než si uvědomil jeho zdroj, vyloupl se ze tmy zástup malých kanálních krys a potkanů, kteří sem nikdy dřív neslézaly - cupitaly a motaly se, lezly na stěny a všichni skaveni jim ustupovaly z cesty - za nimi pak vyšla ze tmy klátivá lidská postava - věštec sebou trhl, ale v tom si uvědomil, že s tím člověkem kráčí energie, jež mu nebyla nepřátelská - naopak, cítil k tomu tvoru jistou náklonnost - muž kráčel jako bez vědomí, mlžné zraky upřené před sebe, ruce klátivé, zapletené do cárů v nichž byl zčásti oděn. Šedý věštec zůstal stát čelem proti tomu podivnému průvodu a když se kolem něj převalila první vlna hlodavců, muž mu pevně pohlédl do očí - věstec měl co dělat aby neuhnul najednou jiskřivému, hlubokému a zvláštně se lesknoucímu pohledu. Zastavil se na deset kroků od skavena a nespouštěl z něho zrak. Na  nahrbenou postavu šedého věstce dopadl podlouhlý stín vržený z neznámého zdroje světla - ovanul ho podivný chlad, který otevíral v jeho mysli dálku neskutečných, prázdných prostorů. Věděl jasně, že ten člověk je pevně v rukou sil, jež přesahovaly všechny živé tvory - byl to prostředník a vyvolávač, magický znamení a nástroj hudby, kterou se chystal věštec rozeznít. V tu chvíli si uvědomil svou ubohost a malost a cítil že myšlenky, které ho celou dobu vedou, nejsou jeho - že on je jen jejich nástrojem a vykonavatelem, těch sil a vůlí, který stojej za nima v nějakym bezčasym temnym prostoru - ale byl to jen chvilkovej záblesk.

Sestupovaly s pochodněma, krysy v dlouhym hadu ocasů a těl se tetelily úzkostí. Ani šedý věštec se toho dne necítil příliš dobře - v noci měl sen o temných mracích, které připomínaly obrovské, hladké mořské tvory jaké znal z lidských laboratoří - táhly oblohou a brzy pohltily veškeré světlo. Dal si silnou dávku chaotitu, ale i jeho tělo jako by se nějak vzpouzelo, neboť nezafungoval jako obyčejně a jeho mysl zůstala v divném lehce otupeném stavu.

Jakmile vstoupily do sálu, chmury z věstce jakousi podivnou silou opadly. Prostor se zdál ozářen nějakým vnitřním světlem a skaven cítil, že se mu vrací duševní síla a že dokáže vládnout. Přešel ke kameni, měl už všechno připraveno a tohle bylo ideální místo. Bývalý malíř, který s podivuhodnou jistotou vstoupil do sálu, stál nyní vedle věstce a čekal - bylo jasné že zná rituál stejně dobře jako skaven a dobře ví co dělat, což věstce naplňovalo nemalou záští.

--

Rituál trval několik desítek minut a měl vzrůstající dynamiku. Když byl věštec na vrcholu (opravdu se nechal vynést na vršek monolitu, jak si předtím maloval ve svých představách) bylo ale čím dál zřejmější, že otevřel něco, co přesahuje jeho síly. Obrovská krysa se zmítala v řetězech a slintala - v křečích a záškubech jí probíhaly jakési energie a v jejích očích čím dál jasněji vykvétalo šílenství, dá-li se v případě skavenů vůbec o něčem takovém mluvit. Pak se rituál zcela vymkl věštcově kontrole - malíř, který byl vyburcován k neskutečným fyzickým výkonům se na jeho konci zhroutil, avatar - ta zbraň zkázy - přerval řetězi a s vytím zmizel v prastarých chodbách. Mysl šedého věstce se potácela na okraji bezvědomí - cítil obrovskou bolest hlavy s každou uběhlo vteřinou. Nakonec musel být odvlečen vystrašenými krysami, které zřejmě z bázlivé úcty neprchly hned po prvních minutách toho strašlivého rituálu.

Šedý věštec měl opravdu mezi krysami nepřátele - těžko říct, nakolik byl pokažený rituál jejich dílem a nakolik do něj zasáhly neznámé, prastaré síly, které spaly v podzemním sále. Faktem je, že ihned po rituálu se část krys pokusila o jakýsi převrat - nepříliš promyšlenou akci hnanou pouhou touhou po moci, nijak nepodloženou předchozími zkušenostmi či autoritou. Zesláblý šedý věštec se léčil obrovskými dávkami chaotitu a cítil, že otevřené rány, které utržil za každou minutu rituálu se budou dlouho hojit - cpal se chaotitem, ale nebyl schopen zachytit ani nejhrubší proud matné síly, jíž dříve vládl. Drnohryz, hlodavec s mozkem vymletým neředěnými dávkami chaotitu, který s podivuhodnou lačností spořádal v dětství, byl se svými kumpány a příbuznými vyhnán a ve zmatečném chvatu se dostal až na povrch - jeho mysl byla zatemněná touhou po pomstě.

Zhrb byl nemluvnej, zahleděnej do dálek občas se drbal a dlouhý hodiny zíral do ohně když zastavili. Za světla slunce byli v pohybu, v prachu vláčeli sekery a těžký přilbice, občas vařili hmyz nebo mechy co jim Zhrb ukázal a chlastali jenom málo aby se to dalo unýst. Za světla slunce byli v pohybu, Zhrb viděl v tupym snění město bez hradeb vočouzený nějakou křivdou a celý světélkovalo - byl bledej, mlčenlivější než obvykle ale oni šli a šaman značkoval svejma vizema cestu krve. Pak narazili na krysy, spráskaný bojácný tvory schlíplý vocasi ale chtěli bejt silný před nima vyskakovali a mluvili o lidskejch červech - ale v jejich očích v těch chaotitovejch močálech byl děs z něčeho pro co nemaj slova a Zhrb jim pokynul, byl ještě bledší když je viděl a v hlavě se mu spojovalo něco co ostatní neviděli. Hlínomáz je spráskal aby jim byo jasný kdo drží bič - pár desítek krysáků malejch válečníků podlejch záškodníků a tak se šlo za svitu slunce zlověstnýho s dusotem krysých tlap který se vraceli pro krev lidí i vodpadlejch svýho druhu. Za svitu slunce byli v pohybu a žluč v nich vzkypělá tancem vířivejch bubnů měla za nedlouho ukojit svůj hlad.